Husův sbor v Olomouci

Virtuální prohlídka

Video exteriéru Husova sboru v Olomouci

I kolemjdoucí a návštěvníky zaujme zajímavá stavba našeho sboru kombinující prvky funkcionalismu, antiky a Byzance od architekta Huberta Austa (žáka J. Plečnika).

Hudba: J. S. Bach: Braniborský koncert č. 4 G-dur, BWV 1049: I. Alegro

Video interiéru Husova sboru v Olomouci

 

Historie

Husův sbor

Vznik olomoucké Náboženské obce

Když Karel Farský v květnu roku 1920  sloužil v rámci osvětových a agitačních cest po zemích českých a moravských na podporu nově vzniklé Církve československé na olomouckém náměstí pod sochou Nejsvětější Trojice bohoslužby, dal tak vzniknout Náboženské obci Církve československé v Olomouci, která pak dosáhla státního uznání v roce 1923. Zrodila se tak obec, která patřila v celocírkevním kontextu k těm významnějším a to hned ze dvou důvodů. Jednak byla Olomouc sídlem arcibiskupství a celý hanácký region se vyznačoval oproti zbytku tehdejšího mladého Československa vroucí lidovou zbožností a také nemalou vrstvou věřících loajálních katolíků, kteří měli nesporný vliv na veřejné a politické dění. Již proto bylo důležité, aby i v této lokalitě měla nová církev své zastoupení. Za druhé byla Olomouc centrem tzv. „moravské větve“ katolického modernismu, která se soustřeďovala kolem osobnosti kněze Karla Dostála Lutinova. Proto bylo nasnadě, že nový církevní útvar vzešlý z tohoto myšlenkového hnutí, nalezne u věřících i kněží odezvu a tolik potřebné pochopení, které v jiných místech scházelo. Svou roli u některých věřících i farářů zřejmě sehrála i nepříliš pozitivní zkušenost s poměry uvnitř arcidiecéze, kdy si mnozí ještě živě pamatovali přísnost a konfliktní povahu nedávného arcibiskupa Kohna. Úsilí Farského i celé první zakladatelské generace Církve československé nebyla na úrodné hanácké půdě marná, o čemž svědčí četnost přestupů římských katolíků do národní církve.

Stavba sboru

Velmi záhy se ukázalo, že i přes vynaloženou snahu Rady starších, která se pokoušela získat do užívání některý z olomouckých kostelů, bude nezbytné vystavět vlastní bohoslužebný chrám. Byl zakoupen příhodný pozemek za severními hradbami na břehu Mlýnského potoka. Pro projekt byl získán architekt Hubert Aust, žák Josipa Plečnika. Výsledkem Austova návrhu byla budova Husova sboru ve slohu funkcionalistického dekorativismu s výrazným čelním prvkem vstupního schodiště, mohutného sloupoví a střešní kupole. Věž, která byla do projektu dopracována dodatečně po osobní intervenci Karla Farského, neplní funkci zvonice, nýbrž má funkci spíše estetickou, neboť prvnímu patriarchovi záleželo na tom, aby budova olomouckého chrámu nabyla oproti původnímu návrhu více křesťanského a sakrálního vzhledu. S přípravnými pracemi se začalo na jaře 1925 a 6. července téhož roku se konalo slavnostního položení základního kamene, kterého se zúčastnil v zastoupení patriarchy biskup Gustav Adolf Procházka. Celá stavba sboru se oproti původnímu rozpočtu poněkud prodražila a to z důvodu nezbytnosti provedení hlubokých betonových injektáží v nestabilním půdním podloží, které musely být ještě více zesíleny v základně věže.  I tato projektová a finanční komplikace nedokázala zbrzdit odhodlání a stavební zápal věřících, kteří neúnavně a dobrovolně pomáhali  a to až v počtu 200 lidí denně. I proto sbor rychle rostl. Stavbu podporovali i okolní sedláci, kteří zapůjčovali své povozy pro transport materiálu. Díky všem těmto příznivým okolnostem byl chrám v krátkém čase dokončen a za přítomnosti početných zástupů věřících z širokého okolí slavnostně otevřen již 5. záři 1926. Celkové náklady včetně dodatečných výdajů, (i soudních výloh) a splátek bankovním domům se blížily na tehdejší poměry u této stavby k nevídaným 2 000 000 Kčs. Když se Olomouc stala sídlem moravskoslezské diecéze, byla velká počáteční zadluženost Náboženské obce a nákladná velkorysost kostela kompenzována následnou připraveností přijmout úlohu diecézní „katedrály“, kterou plní dodnes.

Stavební řešení sboru

Sakrální architektura v průběhu 20. století doznala jistých změn v koncipování chrámového a profánního prostoru, když obojí integrovala do jednoho stavebního celku. To znamená, že se již upouštělo od tradičního projektování dvou budov – fary a kostela. Nové chrámy a sbory bez rozdílu konfesí  již byly zejména v městském prostředí řešeny jako jedna polyfunkční stavba. Typickým příkladem tohoto vývoje je i budova olomouckého sboru, kdy se architektu Austovi podařilo splnit nesnadné požadavky a dokázal všechny funkční vlastnosti sloučit pod jednu střechu. V případě Husova sboru se jedná o sloučení funkcí liturgické, provozní, bytové, administrativní, kulturní a osvětově-řednáškové. Později byl suterénní přednáškový sál přestavěn na kolumbárium. Aniž by s touto smutnou rolí na samém počátku projektanti počítali, sloužila nedobrovolně věž kostela německým vojákům  jako kulometné hnízdo a kontrolní bod nad severní části města během 2. světové války.

Samotný bohoslužebný prostor je řešen jako trojlodní bazilika. Hlavní střední loď má výšku 15 m a délku 30 m, boční lodě měří na výšku 9,75 m. V čele chrámového prostoru se nachází vyvýšené dřevěné presbyterium (kněžiště) s polokruhovitým půdorysem a stolem Páně. Nad ním zaujme pozornost masivní dřevěný kříž s Kristem, který je společně s křišťálovým lustrem darem od věřících. Vlevo před stolem páně je instalováno baptisterium (křtitelnice) z červeného mramoru. Strop chrámového prostoru je rozčleněn na výrazné reliéfní čtvercové kazety, které v barevné kombinaci v klenbě působí efektně a důstojně zároveň. Lodě jsou opticky rozděleny sloupy, které u vstupní části podpírají kůr s varhanami. Varhany postavili bratři Riegrové z Krnova v roce 1948. V současnosti jsou varhany bohužel v havarijním stavu a vyžadují nákladnou generální opravu. Proto jsou k běžným liturgickým účelům, věříme, že dočasně, užívány elektronické trojmanuálové varhany italské provenience. Dále v přízemí nalezneme kanceláře farního úřadu, zasedací místnost, dílnu, skladiště a sociální zařízení. Personál sboru má možnost užívat čtyři bytové jednotky. Nad kancelářemi ve třetím podlaží jsou nebytové prostory, které v minulosti sloužily i jako kanceláře diecézní rady. Nyní část slouží jako dětská klubovna.

Duchovní správcové a kněží Husova sboru

• Bohumil Snížek  1925 –1928
• Josef Kostka 1929 –1930
• František Groh  1930 – 1935
• Ladislav Knížátko    1935 –1938
• Jan Just 1939 – 1943
• Augustin Jüngling 1943 –1948
• Karel Salfický 1948 –1949
• Josef Bezděčka 1949 –1954
• Karel Salfický  1954 – 1961
• Vítězslav Kuba 1961 – 1967
• Zdeněk Studený 1968 –1982
• Jiří Kubeša 1982 – 1990
• Miroslav Spáčil 1990 – 1995 (informace na stránkách pametnaroda.cz)
• František Konvalinka 1995 – 2007
• David Kašpárek  2007 – 2011
• Jaroslav Křivánek  2011 – současnost

Sbor Prokopa Holého v Olomouci-Černovíře

V Olomouci jsou kromě Husova sboru ještě další liturgické stavby Církve československé husitské. V Hodolanech byla postavena v roce 1927 podle návrhu Rudolfa Drobníka modlitebna střední velikosti s farním zázemím, která taktéž nese jméno Husův sbor a stala se centrem druhé samostatné olomoucké náboženské obce. Další náš sbor nalezneme na Frajtově náměstí ve čtvrti Černovír a nese jméno po vojenském veliteli husitských vojsk. Díky misijní práci kněze a pozdějšího biskupa  Josefa Rostislava Stejskala vzniklo v Černovíře živé duchovní centrum, kam přináleželi i věřící z Lazců a Klášterního Hradiska. Místnímu výboru věřících se podařilo postavit sbor, který se však nikdy nestal modlitebnou samostatné náboženské obce, ale byl dceřiným kostelíkem Husova sboru ve městě. Základní kámen byl položen 21. srpna 1938 a celá stavba byla svěřena osvědčenému architektu Janu Komrskovi. Sbor byl otevřen za účasti biskupů Stejskala a Stibora dne 12. května 1940. Uvnitř nalezneme výzdobu akad. sochaře Vladimíra Navrátila z Velkého Újezdu. Za stolem Páně na stěně dominuje reliéfní socha Krista – rozsévače. Po stranách pak jsou vyvedeny od téhož autora sochy dvou dvojic z českých křesťanských dějin. Bratři ze Soluně Cyril a Metoděj a Jan Hus s Prokopem Holým. Kostelní loď má výšku 5 metrů a věž s hodinami 11,5 metru.

Budova černovírského kostelíka byla značně poškozena povodní v létě roku 1997. Povodeň však napáchala kromě škod materiálních ještě větší škody pastorační, neboť po dvouleté nucené odstávce a přerušení bohoslužebného provozu se nepodařilo bohoslužebnou činnost naplno obnovit. V současné době se konají bohoslužby či pobožnosti v Černovíře pouze příležitostně, např. při každoroční pouti na sv. Václava.